Výpisky z knihy Dvořan ((Pracoval jsem s vydáním Castiglione, B.: Dvořan, Odeon, Praha 1978, přeložil Adolf Felix.)) Baldassare Castiglioneho
Baldassare Castiglione žil v letech 1478 – 1529 na Urbinském dvoře. Jeho spis pojednávající – jak bylo dobrým zvykem formou dialogu – o ideálu dvořana, se postupně stal biblí mnohých šlechticů, královnu Alžbětu nevyjímaje. Jakkoliv doba vzniku díla časově odpovídá době italských mistrů quatrocenta, svým dopadem sahá až do baroka. Následující odstavce obsahují více méně kompletní výpisky všech pasážích se zmínkou o tanci.
Původní znění komentovaných výrazů pečlivě dohledala Hanka Tillmanová.
[strana 60-61]
„Vidíte tedy, jak na odiv stavěné umění a lopotná snaha olupuje každou věc o půvab. Kdo z vás se nemusí smát, když pan Pierpaulo tancuje po svém způsobu; vytahuje se na špičkách, nepohne ani o chlup hlavou, jako by ji měl ze dřeva, a tváří se hrozně soustředěně, jako by počítal kroky? Kdo je tak slepý, aby so neuvědomil, jak je taková nepřirozenost nehezká? Jak půvabná je proti tomu u mnoha zde přítomných pánů a dam přezíravá nenucenost (tak to mnozí říkají o pohybech těla), s jakou hovoří, smějí se a splývají s tanečním rytmem; a přitom jako by tanci nevěnovali nejmenší pozornost a myslili na něco docela jiného, takže kdo se na ně dívá, má dojem, že ani kdyby chtěli, nemohou udělat chybný krok.“
Zde se pan Bernardo Bibiena vmísil do hovoru a pravil: „Vida, náš pan Roberto našel konečně někoho, kdo chválí jeho způsob tance, zatímco vy ostatní jste si ho patrně ani nevšimli; protože jestli výtečnost spočívá v přezíravosti, v tom, že nevěnujeme tanci pozornost a myslíme při něm na něco docela jiného než na to, co děláme, pak pan Roberto nemá sobě rovného; snaží se dát tak svědomitě najevo nevšímavost, že mu často sklouzne pláštík z ramene a sandál z nohy, a on se pro ně ani neshýbne a tancuje dál.“
„Když už si o to říkáte,“ podotkl hrabě, „budu mluvit také o našich omylech: copak nevíte, že to, co nazýváte u pana Roberta přezíravostí, je vpravdě vyumělkovanost? Je na něm až příliš vidět, jak pracně se namáhá vzbudit dojem, že na tanec nemyslí, což znamená, že na něj myslí až příliš; a protože při tom překračuje patřičné meze, je jeho přezíravost nepřírozená a nevhodná; vychází mu pak pravý opak toho, co má v úmyslu, totiž zamaskovat umění. Připadá mi totiž stejně afektované, když někdo ve snaze o nenucenost, jež je sama o sobě chvályhodná, ztrácí kusy šatstva, jako když jiný ve snaze o eleganci, rovněž jinak chvályhodnou, drží hlavu strnule vzhůru, aby si nerozcuchal účes, když nosí pod baretem zrcátko a v rukávu hřeben nebo když za ním na ulici věčně chodí páže s houbičkou a kartáčkem; taková elegance a nenucenost jsou přehnané, a to je vždycky na škodu a v prozporu s čistou a roztomilou prostotou, která se lidem tolik zamlouvá. Sami víte, jak škaredě vypadá jezdec, který se snaží dřepět v sedle prkenně, po benátsku, jak my tomu říkáme, u porovnání s tím, kdo aniž si to uvědomuje, sedí na koni volně a bezpečně, jako by šel pěšky. Oč víc se líbí a je chválen šlechtic, který ač má po boku zbraň, chová se skromně, zbytečně nemluví a moc se neholedbá, než ten, kdo ustavičně vychvaluje sám sebe, koulí očima a kleje, jako by vyhrožoval celému světu. A není v tom nic jiného než afektovanost, snaha vypadat jako tvrdý chlap. Totéž platí o celkovém vystupování a o všem, co lidé na světě dělají.“
[strana 63]
„Právě tak při tanci jediný krok, jediný půvabný a nenásilný pohyb těla prozradí tanečníkovu dovednost. […] Chce-li tedy náš dvořan získat nejvyšší uznání a osvojit si půvab při všem, zejména v řeči, musí se za všech okolností vyhýbat vyumělkovanosti; této chyby se dopouštějí velmi mnozí.“
[strana 69]
Všichni souhlasili a paní vévodkyně vyzvala paní Margheritu a paní constanzu Fregosovou, aby něco zatančily. Barletta, dovedný muzikant a výborný tanečník, začal ihned hrát na své nástroje. Obě dámy, držíce se za ruce, předvedly nejprve flanderský tanec zvaný bassa a pak francouzskou roergarzu s jedinečným půvabem a k velkému potěšení přihlížejících; poté, jelikož minula už valná část noci, paní vévodkyně vstala, všichni hosté se s ní uctivě rozloučili a šli spát.
[strana 105]
„Nemyslím si, že by to bylo tak těžké,“ poznamenal Jedinečný, „lze to podle mne shrnout docela stručně, že totiž dvořan musí být bystrý, jak správně včera připomněl hrabě; pak myslím bude umět bez dalšího poučování uplatnit, co dovede, v pravý čas a vhodným způsobem; chtít v té věci stanovit dopodrobna nějaká pravidla by bylo příliš nesnadné a možná zbytečné; nevím, kdo by mohl být tak hloupý, aby se pustil do cvičení se zbraní, zatímco ostatní naslouchají hudbě; nebo aby při chůzi po ulici začal tancovat moresku, i kdyby ji ovládal sebelépe; nebo aby vyprávěl něco veselého a vtipkoval, když utěšuje matku, jež pochovala syna. To se jistě žádnému šlechtici nestane, leda by mu nadobro přeskočilo.“
[strana 110]
„V našem kraji, v Lombardii,“ pravil pan Gaspar Pallavicino, „nemáme podobné předsudky; je tam mnoho mladých šlechticů, kteří někdy na pouti tancují celý den spolu s venkovany před zraky celé vesnice a zúčastní se jejich her, vrhu tyčkou, zápasů, běhu i skoků; nezdá se mi, že by to bylo něco špatného, šlechtický původ přitom nehraje roli, je to zkouška síly a hbitostiů v níž venkované často nezůstávají za šlechtici o nic pozadu; v takových srdečných stycích se projevuje chályhodná svobodomyslnost.“
„Tancovat na mlatě, to se mi vůbec nezamlouvá,“ odpověděl pan Federico, „a nevím,jaký z toho může být užitek. Když už chce někdo zápasit, běhat a skákat s venkovany, měl by to podle mého názoru dělat jen proto, aby ukázal, co umí, a jak se říká z laskavosti, ne aby s nimi soutěžil o ceny; má si být téměř jistý, že zvítězí, jinak ať toho nechá; je to nepěkná, zahanbující a nedůstojná podívaná, když vesničan přemůže šlechtice, zejména v zápase; proto myslím, že by si to náš dvořan mohl odpustit, přinejmenším v přítomnosti mnoha diváků, neboť zvítězí-li, získá mizivě málo, ale ztrácí velmi mnoho, když podlehne. Také hry s míčem se téměř vždy pořádají před veřejností, je to podívaná těšící se mezi lidem neobyčejné oblibě. Ale přál bych si, aby tuto hru a jiné ukázky tělesné zdatnosti, až na cvičení se zbraněmi, předváděl náš dvořen jen jako něco, co nepatří k jeho povolání, aby dával na srozuměnou, že při nich nehledá ani neočekává žádnou pochvalu a že jim nevěnoval příliš mnoho úsilí a času, i když je výtečně ovládá; nesmí si počínat jako někteří milovníci hudby, co se při každé přestávce v hovoru začnou hlasitě zpívat, nebo jako jiní, co chodí po ulici i v kostele ustavičně tanečními kroky, nebo ti, co setkají-li se s přítelem na náměstí neboj jinde, zaujmou okamžitě postoje, jako by chtěli šermovat mečem nebo zápasit – podle toho, čemu dávají přednost.“
[strana 110-111]
Pan Federico se zasmál a pokračoval: „Jsou určité zábavy, které lze pořádat jak na veřejnosti, tak v soukromí, jako například tanec; tomu by měl podle mne dvořan věnovat pozornost; když tančí před mnoha diváky v sále plném lidí, musí zachovávat určitou důstojnost, provázenou ovšem roztomilou lehkostí a ladností pohybů; ale i když tančí velmi lehce a správně dodržuje takt ((V originále tempo e misura. Pan překladatel tu očividně usnadnuje práci sobě i věci neznalým čtenářům.)), nemá se pouštět do rychlých a složitých kroků, které se možná docela pěkně vyjímají u našeho Barletty, ale pro šlechtice nejsou příliš vhodné; ovšem v soukromé síni, v jaké se nacházíme my, je dovoleno i to a tančit třeba maurskou moresku nebo třasáka ((V originále brandi, plurál od brando, zřejmě tedy nějaký druh kruhového tance.)) ale na veřejnosti to šlechtic dělat nesmí, leda v masce, přičemž nevadí, když ho každý pozná, naopak, není lepší způsob, jak při veřejných veselicích ukázat, co dovedeme […].
[strana 114]
„A co jsem řekl o hudbě, platí rovněž o tanci: kratochvílí podobného druhu se mají starší lidé radši dobrovolně vzdát, dřív než je k tomu pokročilý věk donutí.“
[strana 205]
„Nežli [dáma] vyhoví výzvě k tanci nebo hudbě jakéhokoliv druhu, musí se dát chvíli prosit a projevit určitou ostýchavost, jež je důkazem ušlechtilého studu a pravým opakem bezostyšnosti.“
[strana 206]
„A abych několika stručnými slovy zopakoval, co už zde bylo řečeno, přeji si, aby tato [ideální] dáma rozuměla literatuře, hudbě a malířství, aby uměla tančit a žertovat a osvojila si též ostatní znalosti, o nichž byla zmínka v rozpravě o dvořanovi.“
[strana 207]
„Bylo by úplně stačilo vylíčit dvorní dámu jako ženu krásnou, mírnou, počestnou a laskavou, která si neudělá hanbu při tanci, hudbě, hrách, žertech, šprýmech a jiných zábavách, jakých jsme u dvora každodenními svědky […].“
[strana 247]
„Cožpak nechápete, že o všechny příjemné zábavy, které se líbí světu, mají zásluhu výhradně ženy? Proč se učíme půvabně tančit, ne-li abychom se zalíbili dámám? Z téhož důvodu se cvičíme v líbezné hudbě. Proč skládáme verše, aspoň ty italské, ne-li proto, abychom vyjádřili city probuzené v nás ženami?“
[strana 275]
[…] pan Ottaviano se dlouho neukazoval; mnoho kavalírů a dvorních slečen se zatím věnovalo tanci a jiným zábavám v domění, že ten večer se již o dvořanovi rozprávět nebude.
[strana 275]
„Čekal jsem, že uslyším také dnes večer z úst pana Gaspara něco škaredého o ženách, ale jak vidím, už s jednou tančí, a proto doufám, že uzavřel mír se všemi; a jsem docela rád, že takto skončil spor nebo lépe řečeno výklad o dvořanovi.“
[strana 279]
„Neznalost hudby, tance nebo jízdy na koni nikomu neškodí, a přece ten kdo není hudebník, ostýchá se a neodvažuje se zpívat na veřejnosti, kdo neumí tancovat, netančí, a kdo se neudrží v sedle, stydí se jezdit na koni; když ale někdo nedovede vládnout lidu, jeho neznalost zaviní neštěstí […].
[strana 293]
„Chybí-li vám některé z jeho [vladařových] znamenitých vlastností,“ řekl pan Gasparo, „pak jsou to nepochybně jen ty méně vyznamné jako hudba a tanec, ale určitě víte mnoho o tom, jak dobrými radami a příklady vychovávat vladaře a jakou úlohu přitom hraje dvořanské umění.“
[strana 310]
„Je-li naopak kníže mladý a dvořan starý, těžko může získat vladařovu náklonost oněmi vlastnostmi, jež byste u něho rád viděl, neboť po pravdě řečeno šermování a jiná tělesná cvičení sluší mladým, kdežto starým se příliš nedaří, a hudba, tanec, slavnosti, hry a milostná dobrodružství jsou v tomto věku směšné a už vůbec se nehodí pro zušlechťovatele vladařova života a mravů, což musí být muž ctihodný a vážný, zralý věkem i zkušenostmi; pokud možno dobrý filosof, dobrý vojevůdce a vůbec má znát takřka všechno.“
[strana 314]
„Ale nechce se mi věřit, že Aristoteles a Platón někdy tancovali, pěstovali hudbu a vystupovali jako kavalíři.“