
Pán a kámen
Jak vidíte vlevo, tentokrát není hlavním aktérem povyražení drobná kovová destička nebo litinové závažíčko. Za starých drsných časů, kdy muži ještě byli muži a ženy byli ještě taky tak trochu muži, se prostě hrálo s pořádnými šutry.
Ilustrační fotografii jsme si dovolili odcizit konfederaci Falsab, jejíž stránky věnované bretonské hravosti vřele doporučujeme všem zvídavým frankofonům.

Škrobené čepce těžko snášejí vlhké počasí. V dešti, mlze nebo večerním oparu na pobřeží se snadno zdeformují. Je tedy svým způsobem záhada, že se právě Bretani staly neodmyslitelnou součástí všedního i slavnostního oděvu. Pro mnohé chudší ženy bylo škrobení a žehlení čepců důležitou činností, kterou v průběhu celého roku příležitostně „vyrovnávaly“ rodinný rozpočet. Za čas jako stvořený k této práci je ale považován únor, chladný a relativně suchý měsíc, který navíc předchází velkým církevním svátkům. O Velikonocích a později o Květné neděli bylo nutné předvést se v plné parádě. Nemluvě o svatbách a svatých přijímáních, která se v brzkém jaru pořádají poměrně často.
Druhá část povídání o hrách s házením placiček. Tentokrát se jedná o zcela nejpopulárnější hru v krajích kolem Rennes, ještě dnes běžně natrefíte na zaujaté hráče (nejčastěji se houfují v parčíku před kostelem/divadlem Vieux St Etienne). Jak se dalším bádáním ukázalo, pro naše období konce devatenáctého století je hra bohužel příliš mladá, údajně se vznikla až když začalo být po světě příliš zaasfaltováno a zabetonováno. I tak ji ale nemůžeme pominout – jedná se o jednu ze vzácně živých ukázek lidového odkazu.