|
||||||
|
Živůtek barokních šatů je pevně vyztužen, zavazuje se obvykle v zadní části, a tak není možné se obléknout či svléknout bez cizí pomoci. Zdá se, že tato charakteristika mohla být jakousi společenskou kontrolou toho, kde a kdy se měšťanka svléká, o její funkčnosti však máme jisté pochybnosti.
Londýnská měšťanka se v roce 1665 nemohla do společnosti vydat v ničem jiném, než ve velmi nákladných šatech. K róbě patří nejen mnoho vrstev, ale také docela složitý účes a líčení. A tak můžeme předpokládat, že příprava na večírek vyžadovala volné odpoledne, notnou dávku trpělivosti a několik šikovných pomocnic. Živůtek ušitý podle střihu z knihy Janet Arnold (Patterns of Fashion: cut and construction of women’s clothing, 1660-1860) je velmi pevně vyztužen kosticemi a dřevem a získává tak podobu tuhého korzetu. Jeho úkolem je vytvořit útlou a dopředu prodlouženou siluetu pasu. Tvar korzetu zatím spíše popírá linii prsou, živůtky odhalující vrchní část přitažlivých křivek dámských dekoltů, jak je známe z vrcholného baroka, se na scénu dostávají teprve pozvolna. Teď už jen najít vějíř a výtisk Playfordova tanečního sborníku „The English Dancing Master“ a večer může začít! Jako malá ukázka - srbská Setnja Gianmarco snad dorazí do Prahy zase v květnu – nenechte si ho ujít! Další informace probublají nepochybně opět na těchto stránkách, případně sledujte bretonskou skupinu na Facebooku. Doufáme, že to bude venkovní (bu)jarní veselice. Pokud nechcete čekat tak dlouho, pořád je možnost naskočit do kurzu bretonských tanců, určitě příležitostně něco z jižanského repertoáru zopakujeme. Přečtěte si i zbytek článku Únorová mazurka a kruhy okem kamery Tanec, specifická pohybová forma, obvykle svázaná s instrumentálním nebo zpívaným doprovodem, ve většině případů rytmizovaná. Jedná se o kulturní univerzálii, s níž se setkáváme ve všech lidských společnostech. Doneslo se mi kuloárními cestami od nejmenované skupiny, že bych prý měl psát něco informačně kloudnějšího, lehké fejetony jsou jim příliš lehké. Chtěl jsem tedy ku všeobecnému povzdělání připravit hluboké pojednání o polobotkách v šestnáctém století. Zároveň mi ale v hlavě kvasil nakyslý fejeton o tom, jak by to vypadalo, kdyby učitelé tance vyráběli stoly. Nakonec se myšlenky proťaly a je z toho rozmarné čtení na svátky, do lehátka k vodě, stačí přibalit krém s opravdu silným faktorem proti deziluzi. Tak tedy: jak by to vypadalo, kdyby lidé ((Jako kódová označení nám poslouží jejich akademické tituly, je to pozoruhodná sbírka.)), kteří formovali český historický tanec ((Tedy tu jeho tvář, kterou běžně vídáme na slavnostech, hradech, zámcích a podobných akcích. Výčet samozřejmě není úplný, dovolil jsem si například vynechat jedinou skutečně publikující akademickou kapacitu věnující se převážně tanci baroknímu. A všechny mladé naděje, které nám snad zatím plápolají.)), šili boty. Přečtěte si i zbytek článku Kdyby učitelé historického tance šili boty …a chvěj se mnohoplodý Aristofanes, Žáby (Překlad: Augustin Krejčí)
Potenciál českého historického tance je značný. Tak jako v celém českém tanci – nejen v historickém, není problém v kvalitě tanečníků, ale v kvalitě jejich pohybového vzdělání a v lidech, kteří je vedou. Největším problémem českého historického tance zůstává nedostatek kvalitních učitelů a informací snadno dostupných pro úplné začátečníky. ((Nějaká nízkoprahová centra bychom potřebovali.)) Mikuláš ve svém minulém článku rozvíjí šťastné fantazie na téma zjevení statných středověkých chasníků, kteří by rozbili tlamu každému, kdo by se jen opovážil prznit středověké tance (pokud téhle větě nerozumíte ani zbla, nezbývá vám, než si přečíst výše zmíněný článek a vše bude osvětleno). Nenápadně tím navázal na tradici takových povzdechů, která se táhne zpět až ke starým řekům. Sám bůh Dionýsos jednou odcestoval do podsvětí, ((Aristofanes, Žáby – online je hra dostupná třeba zde)) aby zpět na náš svět přivedl Euripida, který jediný byl schopen zachránit upadající úroveň řeckého divadla. Přečtěte si i zbytek článku Jak se dívat na starý tanec? (2) aneb Začneme reklamou: pod oběma články z čerstvě načatého cyklu se rozpoutala na taneční poměry velmi živá diskuse (rozuměj: více než dva přispěvatelé). Než se vrátím k problematice šlehačky a jiných mléčných výrobků (kdo se marně táže, jakou mají tyhle věci spojitost s tancem a pochybuje o autorově duševní integritě, nechť laskavým okem spočine na minulém článku), rád bych nechal názory ještě chvíli bobtnat a kynout. Berte to jako pobídku, abyste přilili vlastního kvasu do kádě a oleje do ohně. Meztím si povíme něco o mých čerstvých zážitcích z ciziny. David ve svém minulém článku mimo jiné konstatuje, že společenský tanec je forma společenské interakce. Okouzlen teoretickými pracemi prof. Osolsoběho, dovolím si k tomu dodat, že tanec je forma komunikace. Zatím necháme tyhle dvě teze trčet v záhlaví, ale na konci se k nim mazaným obloukem vrátíme. A dozajista je podrobněji propereme v některém z příštích dílů. Můžeme tedy uzavřít, pane, že je vskutku málo rozumných baletů; že je tanec krásnou sochou roztomile formovanou, jež vyniká jak obrysy, tak půvabným a ušlechtilým postojem, jíž však chybí duše. Znalci se na ni dívají týmaž očima jako Pygmalion, když rozjímal nad svým dílem. A jako on si vroucně přejí a vroucně žádají, aby ji oživil cit, osvítil génius, aby uměla mluvit. J. G. Noverre, Listy o tancích a baletech, 1760 Ještě než se pustím do mentorování na adresu české scény starého tance, kritizování každého jednoho jejího člena a všech dohromady, a než si tady vyliju frustraci nad nepěknou úrovní starého tancování u nás, ještě předtím bych byl rád, abychom si zkusili v hlavě trochu srovnat, co a jak. Jak se to má se starými tanci a co by se vlastně pod tímto pojmem mělo skrývat. Ze starého tance u nás se už dávno stala věc na slunné sobotní odpoledne, k pivu a párkům na dlážděném náměstí nějakého maloměsta, kterému se naneštěstí udělala potřeba uspořádat městské slavnosti historické nudy a kýče. Přečtěte si i zbytek článku Jak se dívat na starý tanec? (1) aneb Stydím se. Dlouhodobě a hluboce. Pamatuju si, jak jsem ještě hluboko v uhrovité pubertě hrdě třímal svůj první meč s láskou vlastnoválcově za studena vyhotovený panem Kronďákem a říkal si, že jsem konečně ten historický šermíř. Nic mi nevadilo, že meč je hnusné pádlo a z nepochopitelných důvodů zahrnuje kariéra rytíře i oblékání elasťáků od vietnamských stánků a pytlů sešitých z prostěradel. Ale s tím vším už se moje svědomí docela srovnalo. Bohužel někdy tou dobou jsem byl dostrkán na taneční kurzy MgA. Zuzany Dostálové. A zhruba od té doby se stydím za český historický tanec. A taky vlastně nevím, co ta dvě slova znamenají. Přes pět let starý text. Deset bodů směřujícíh k tomu, aby tanečníci starých tanců nepoužívali je nohy, ale i hlavu. Zdá se, že je stále aktuální. Pět let je asi na změnu málo. Přidal jsem jen pár poznámek.
|
||||||
| Copyright © 2025 Bal Folk, Bretaň & staré tance - All Rights Reserved | ||||||
„…všechno to tancování a večírky a divadlo a vyjížďky kočárem a na večer ty nejlepší šaty…“
„…Pánové by jistě uvítali něco, kde se hodně líbá a skoro netančí – řekněme Joan Sandersonovou…“