Kdyby učitelé historického tance šili boty

Doneslo se mi kuloárními cestami od nejmenované skupiny, že bych prý měl psát něco informačně kloudnějšího, lehké fejetony jsou jim příliš lehké. Chtěl jsem tedy ku všeobecnému povzdělání připravit hluboké pojednání o polobotkách v šestnáctém století. Zároveň mi ale v hlavě kvasil nakyslý fejeton o tom, jak by to vypadalo, kdyby učitelé tance vyráběli stoly. Nakonec se myšlenky proťaly a je z toho rozmarné čtení na svátky, do lehátka k vodě, stačí přibalit krém s opravdu silným faktorem proti deziluzi. Tak tedy: jak by to vypadalo, kdyby lidé ((Jako kódová označení nám poslouží jejich akademické tituly, je to pozoruhodná sbírka.)), kteří formovali český historický tanec ((Tedy tu jeho tvář, kterou běžně vídáme na slavnostech, hradech, zámcích a podobných akcích. Výčet samozřejmě není úplný, dovolil jsem si například vynechat jedinou skutečně publikující akademickou kapacitu věnující se převážně tanci baroknímu. A všechny mladé naděje, které nám snad zatím plápolají.)), šili boty.

Hypotetická situace je tedy následující. Jste mladý aktivní nadšenec, který se právě začíná věnovat libovolné historické aktivitě, a chcete mít na sobě všechno opravdu řádně dobové. Hledáte nějakého solidního ševce, u kterého byste si mohli objednat společenskou botičku ze šestnáctého století. Napřed navštívíte kapacitu na slovo vzatou, odbornou historickou ševcovou.

Paní profesorka. Je to sice paní v letech, ale je vám v neuvěřitelně krátkých dodacích lhůtách schopná lacino vyhotovit, nač si vzpomenete. Necháte se strhnout k rozmařilosti a objednáte si i botky středověké vesnické, renesanční a barokní. Ve všech případech dostanete dokonale padnoucí a velmi vzhledný doplněk šatníku. Moderní pánskou polobotku.

V prvním případě bude mít na jazyku pověšené rolničky, ve druhém obdržíte v ceně jako bonus malý papírový vějíř a ve třetím dostanete místo tkaniček krásnou ozdobnou mašli. Inu, paní profesorka pracovala dlouhá léta u pásu ve Svitu Gottwaldov, takže o tajích obuvnického řemesla ví skutečně všechno. Přemýšlíte, jestli mohl Baťa po návratu do firmy v porevolučním nadšení udělovat čestné profesury. Jinak vám to smysl nedává.

A tak vyrazíte hledat někoho, kdo by vaši představu o dobovosti naplnil lépe. Záhy narazíte na kapacitu na slovo vzatou, padesát let tradice a dokonce jí vyšla i vlastní kniha o botách. Historických. Fakt.

Paní docentka. Paní docentka vám vystřihne botku, která je na první pohled dokonalá. Přece jen přečetla opravdu mnoho sovětských knih o ševcovském řemesle, občas se dostala i k něčemu z Polska či Německa. Navíc má široký obecný rozhled, prostudovala ikonografii, takže vypadáte přesně jako ten kavalír na Duboisově obrázku. Nemůžete se na sebe vynadívat. Po pár letech nošení vám ale dojde ((Samozřejmě jen pokud jste hloubavější povaha a podíváte se někdy na botu i zespoda.)), že gumová podrážka je sice věc praktická, ale zřejmě nebyla v časech vyvraždění Hugenotů tak úplně bežná. I když by to s ní v té krvi klouzalo asi o hodně méně a třeba by zachránila při zběsilém úprku nejeden život.

Když pak botu rozeberete, ukáže se, že některé švy byly lepené Chemoprenem a celkový tvar se sice blížil tomu, co vídáte na obrazech, ale rozhodně už neodpovídal archeologickým nálezům. Nakonec si dáte tu práci a dokážete vystopovat, podle které zastaralé knihy vaše bota vznikla. Je v Národní knihovně. Chvíli se vztekáte, ale nakonec nad tím mávnete rukou s pocitem, že paní docentka má za sebou za ty roky dost záslužné práce a nemůže být věčně na špici výzkumu. Vydáte se za o generaci mladší žačkou v domění, že snad bude lépe informovaná.

Paní magistra umění. Paní magistra šije hlavně dětské velikosti, ale i pro vás ráda něco spíchne. Těšíte se, těšíte… a dostanete stejnou botu jako minule, jen o číslo menší, než byste potřebovali. Zřejmě abyste vypadali lépe ve Studiu Kamarád, kdybyste někdy zatoužili po kariéře prince. Vztekle ukousnete podpatek a vyrazíte za někým ještě mladším.

Paní doktorka věd přírodních. Ať děláte, co děláte, zase dostanete v podstatě tu samou botu. Tentokrát je ovšem vyvedená velice vzhledně a navíc opatřená sbírkou certifikátů: „Originální výrobek“, „Rukodělná práce z domácí dílny“ a „Zhotoveno původním postupem podle dobových pramenů“. A tak vyrazíte za někým ještě mnohem mladším. Celkem logicky předpokládáte, že co mu bude chybět na zkušenostech, dožene na informacích, ve světě internetu přece vždycky vedli mladí…

Pan magistr. Pan magistr ve vás vzbuzuje důvěru od samého počátku. Jednak se tituluje taneční mistr, jednak to má i úředně potvrzené z odborných periodik jako jsou Vlasta, Květy a Chvilka pro tebe. Dočetli jste se i, že se začal učit latinsky a německy, aby se mohl věnovat starým botám skutečně do hloubky a bádat v původních pramenech. To na vás dělá dojem. Máte rádi, když se věci dělají poctivě.

Kupodivu od něj dostanete stejnou botu jako od všech ostatních. Jen je na ní přidělaná rolnička. Vesele cinká, zřejmě tuší souvislosti, o kterých vám se ani nezdálo. A druhá polovina páru je trochu šišatá.

Když pak chvíli brouzdáte po internetu, zjistíte, že v latině ani němčině se žádné podstatné dobové spisy o ševcovských výrobních postupech nedochovaly. Hlavu z toho už máte zamotanou úplně dokolečka. Ale při té příležitosti taky narazíte na tenhle článek. A tak jdete za jeho autorem, aby vám něco ušil on, když tomu tak rozumí.

Autor si vás poslechne. Jako první se vás zeptá, jakou botu přesně chcete. Jestli má být podle italské či francouzské módy, z kterého desetiletí byste si ji tak představovali, z jakého města a hlavně jestli v ní chcete být fracek od císařského dvora, baron z Horní dolní nebo Lojza ze Lhoty.

A pak vám dá do ruky šídlo, ševcovský manuál z roku 1601 a řekne: „Šij. Nikdo jiný to tady za tebe neudělá. Loni jsme sem pozvali jednu Francouzku, co tomu fakt rozuměla, ale vyšlo to tak draho, že už to příště dělat nebudeme. A přeju hezký Vánoce“. Takže: hezký Vánoce!

— Mikuláš Bryan