Jak se dívat na starý tanec? (2)

…a chvěj se mnohoplodý
kol hlavy tvojí věnec,
jenž bují myrtovím; směle i nohou
svou v můj zadupni tanec,
jenž vší kázně prost
a jenž žertů je pln, půvabu pak nejvíce má…

Aristofanes, Žáby (Překlad: Augustin Krejčí)

Potenciál českého historického tance je značný. Tak jako v celém českém tanci – nejen v historickém, není problém v kvalitě tanečníků, ale v kvalitě jejich pohybového vzdělání a v lidech, kteří je vedou. Největším problémem českého historického tance zůstává nedostatek kvalitních učitelů a informací snadno dostupných pro úplné začátečníky. ((Nějaká nízkoprahová centra bychom potřebovali.))

Mikuláš ve svém minulém článku rozvíjí šťastné fantazie na téma zjevení statných středověkých chasníků, kteří by rozbili tlamu každému, kdo by se jen opovážil prznit středověké tance (pokud téhle větě nerozumíte ani zbla, nezbývá vám, než si přečíst výše zmíněný článek a vše bude osvětleno). Nenápadně tím navázal na tradici takových povzdechů, která se táhne zpět až ke starým řekům. Sám bůh Dionýsos jednou odcestoval do podsvětí, ((Aristofanes, Žáby – online je hra dostupná třeba zde))  aby  zpět na náš svět přivedl Euripida, který jediný byl schopen zachránit upadající úroveň řeckého divadla.

Minule jsme se zabývali tancem obecně. Velmi zhuštěně jsme si tanec zařadili a ohraničili děravou ohrádkou z proutí, takže nám ho stejně většina utíká k divadlu, ke sportu, k mimování a kdovíkam ještě. Řekli jsem si, že tanec je lidská činnost (zvířecí činnosti, které tak bývají označovány, ponecháme etologům; stejně označované pohyby rostlin či přírody básníkům), a že existuje rozdíl mezi společenským tancem a tancem pro podívanou – tancem jevištním. K tomuto tématu se ještě vrátíme, neboť se jedná o jeden z hlavních problémů při rekonstrukcích starého tance.

Dnes bych se rád konečně věnoval tancům, o které tu celou dobu běží – totiž o více či méně zachované tance, které se nám dochovaly z hlubin historie. Lidé, kteří se rekonstrukcím takovýchto tanců věnují, je nazývají historické tance, méně často staré tance ((Tento termín, pokud vím, začal u nás zavádět Mikuláš. Teď ho to hrozně mrzí. Bylo to v době, kdy se za historický tanec vydávalo v podstatě cokoli, co se tančilo v sametových šatech a prohlásit se za historického tanečníka začínala být docela ostuda)) a občas i dobové tance. ((Děkuji Mikulášovi za připomenutí „dobového tance“ jako třetí možnosti.)) Já se pro účely těchto článků podržím názvu starý tanec – je to celkem případná analogie k označení stará hudba. Navíc je podle mně v české kotlině označení historický tanec značně zprofanováno letitým snažením některých skupin. Označení „dobový tanec“ ve mě zase navozuje představu lidových tanců. Zápisy některých z nich mají sice historickou hodnotu, a kořeny lidových tanců jsou patřičně hluboké – přesto mezi historické nebo staré tance nebývají zařazovány. To koneckonců platí i o dalších tancích, a proto nás v následujícím textu nebudou zajímat tance tak nepochybně historické, jako tance ve starém Sumeru, tance starého Řecka ani Egypta faraonů (i když minimálně u posledních dvou příkladů existují i vážně míněné rekonstrukce). Na druhé straně dějin si z pojmu starý tanec vyloučíme romantický balet a vůbec jevištní tanec tak zhruba od konce 18. století. Jestli počítat do starého tance rané valčíky, ländler a waltzer, ponechám na laskavém čtenáři.

Ale jak vlastně víme, jak lidé tancovali tak hrozně dávno? ((Krádež! Loupež! Tuhle větu jsem bezostyšně vykradl z téhle výborné přednášky od Davida Wilsona.)) Zmínky o tanci na našem území jsou zcela jasně zapsány už v Kosmově kronice, bohužel však postrádáme jakoukoli bližší informaci o tom, co a jak se tancovalo, a tak  jsou pro nás tance z tohoto období navždy ztracené. Až tedy za vámi přijde přátelský taneční mistr s nabídkou tanců ze dvora knížete Václava, nevěřte mu. Kecá. ((A pokud vám to něco připomíná – ne, podobnost není čistě náhodná.))

Vůbec se středověkými tanci je to špatné. Moc špatné. Taneční historie pro nás začíná přibližně v polovině 15. století, kdy byly zapsány první choreografie v Itálii. Kryštof Kolumbus tou dobou tahal po Janově kačera, technicky vzato jsme tedy stále ještě ve středověku. V Itálii už ale tehdy dávno řádila renesance, a dochované choreografie jsou nepochybně renesančního charakteru. Z celého dlouhého středověku se nám zachovaly pouze zmínky o tanci bez zapsaných choreografií, a krom toho ještě vyobrazení, která, ač jsou to mimořádně cenné doklady, neřeknou mnoho o tom, co konkrétně se tancovalo a jak.

Starý tanec je věc komplikovaná – komplikovanější než moderní tanec. Musí mít pramen, autora choreografie (ne vždy je známý), zápis choreografie, autora rekonstrukce a interprety. To jsou součástky, které musíme poskládat dohromady, a které do sebe musí zapadnout, aby tanec za něco stál. Možná vám to přijde samozřejmé, a divíte se, proč to sem vůbec píšu. Vězte však, že jsem se za dobu, co se starému tanci věnuji, mnohokrát na jevištích setkal s tanci, kterým scházely různé kusy téhle skládačky. Popřípadě byly některé nebo všechny součástky v různém stupni podezřelosti až pochybnosti. Na rozdíl od tance jako celku lze starý tanec definovat jako rekonstrukci choreografií zapsaných v nalezených pramenech, a ty lze taxativně vyjmenovat. Posoudit úroveň a zdařilost takové rekonstrukce je už věcí taneční kritiky a diskuze.

A jěště jednu věc starý tanec mít musí – formu. Každou starou choreografii je možno zařadit do určitého období, oblasti a přiřadit ke jistému stylu. Konkrétní styl (řekněme například francouzský renesanční tanec) se potom dělí na řadu tanečních forem (jako je v tomto případě třeba tourdion nebo allemanda), z nichž každá má své náležitosti a je navázaná na příslušnou hudební formu. Pokud se bude tančit třeba basse-danse, poučený člověk už předem ví, co se asi tak bude dít, jaké kroky se tam budou vyskytovat, a jaké ne. Formu lze z pramenů vyčíst často mnohem snáz, než taneční kroky – popsat jak něco povšechně vypadá, je totiž jednodušší než podrobně popsat jednotlivé taneční pohyby. Třeba nad kroky basse-danse se vedou neutuchající diskuze, a jednotlivé rekonstrukce se od sebe mohou (do určité míry) lišit, o samotné formě ale nebývají spory, a bylo by hrubou chybou ji změnit a výsledek stále nazývat basse-danse. Pokud má tanec všechno, co jsem popsal v předešlých dvou odstavcích, výsledkem je poučená rekonstrukce starého tance. Další možností, která je u nás ale málo k vidění, je zachovat formu a na nějakou starou taneční skladbu zkomponovat nový tanec podle starých postupů. ((Existuje pouze několik prací našich nemnohých tanečních akademiků, kteří nepostrádají vědomosti, čas a nutnou dávku drzosti, která je pro tuto činnost nezbytná.)) To je přístup, který já osobně nazývám historizující tanec.

Abych učinil zadost zvídavým dotazům z řad čtenářů minulého dílu, rád bych se vrátil k tomu, jak se to má s tím společenským a jevištním tancem a jaký je mezi nimi rozdíl. Až na pár vyjímek nebyly dochované choreografie určené jako tance jevištní ((Nepochybnými vyjímkami je v podstatě pouze pár renesančních tanců a potom některé tance zapsané po roce 1700.  Autor si plně uvědomuje, že zařazení barokních tanců francouzkého akademického stylu mezi společenské tance je do jisté míry svévolné a vyžáduje si širší diskuzi, která je však mimo rámec tohoto článku.)) a očekávalo se, že je bude víceméně schopen zatančit každý dvořan nebo měšťan dostatečně fyzicky a mentálně disponovaný. Tyto tance se tančily při společenských událostech a primárně nebyly určeny pro podívanou a pro publikum. A to je při vystupování závažný problém protože se, jak jsem napsal v minulém dílu, k samotnému tančení přidává ještě další složka, složka umělecká skrz kterou by měla rekonstrukce také esteticky zapůsobit na diváka. Není potom divu, že rekonstrukce starého tance přečasto utíkají směrem k divadlu a pásmu starých tanců které se tančí jeden za druhým se pak leckdy přezdívá „besídka“.

Společenský tanec je samozřejmě mnohem starší, než tanec jevištní, ten byl postupně znovuobjevován od dob renesance. Plně se od společenského tance oddělil až po půlce 17. století ve Francii, kde vznikly první akademické taneční instituce a začali působit ve větší míře profesionáln tanečníci. Společenský tanec může a nemusí být tvořen s ohledem na diváka, mnohem důležitější ale je, že mezi divákem a tanečníkem není zásadní rozdíl, a že tanečník se může změnit na diváka a naopak k tanci se může připojit každý, kdo je toho fyzicky, vědomostně a postavením schopen bez toho, že by to na tanec mělo vliv. To ale neplatí pro jevištní tanec. Jevištní tanec je totiž tvořen primárně s ohledem na diváka jehož zážitek je tu přednější než zážitek tanečníkův – odtud se bere požadavek estetického účinku jevištního tance na diváka. Navíc zde existuje jednoznačný rozdíl mezi divákem a tanečníkem, je dáno kdo tančí a kdo tanec sleduje, kdo je aktivním a kdo pasivním účastníkem.

Onen nešťastný umělecký rozměr starého tance, bývá často popisován (v tanci obecně, nejen ve starém) jako vyjadřování pocitů pohybem (např. E. Jaques-Dalcroze). Ponechme to tak, i když se jedná o zjednodušení – pokud bychom se snažili o úplnější definici, dostali bychom se mimo rámec tohoto článku. Mezi tanečníky starého tance se vžil strašlivý a všeobjímající pojem „výraz“ pod který se schová úplně všechno od jevištní přítomnosti až po samotnou expresivitu tance. Tancovat s výrazem je meta, ke které se vzhlíží a řekne-li jeden tanečník (tanečnice) o druhém, že to zatančil s „dobrým výrazem“, jde o největší poklonu, která může být udělena. Vedoucími tanečních skupin starého tance je potom „výraz“ věc často vyžadovaná a skoro stejně často hluboce nepochopená, takže se nakonec „výraz“ okousá na požadavek úsměvu a aby se tanečník hlavně „nekoukal na zem“. Na mnoha vystoupeních potom člověk potkává šklebící se a nepřítomným pohledem horizont sledující mátohy, kteří spolehlivě dokážou zkazit dojem jinak třeba i z dobré rekonstrukce starého tance.

Je pravda, že jaký vedoucí, taková skupina. Ale oni to ti chudáci, co mají na triku nějakou skupinu taky nemají lehké. Chce se toho po nich hodně a dost často je jim odměnou za jejich úsilí jenom hodně málo. Ale když už si člověk jednou založí skupinu starého tance, měl by (přinejmenším on, když ne zbytek skupiny) vědět, co to obnáší. Je tedy velmi důležité zajímat se a získat nějaké základní znalosti jak se kdy nejen v čechách tancovalo. ((Další krádež – Zíbrt, Č.: Jak se kdy v Čechách tancovalo))

A taky je třeba nebát se zeptat, zdroje jsou ((Špidla V., předvolební slib, cca 2003.)) (pro ty kdo si toho ještě nevšimli tak v sekci prameny na horním okraji stránky). A navíc – neexistují špatné otázky, jenom špatné odpovědi.

Příště si asi povíme něco o procesu rekonstrukce starého tance od začátku až k jevištnímu provedení.

—David „Bídák“ Biedermann

PS: Název článku jsem si částečně vypůjčil od pana Reimosera, zakladatele naší taneční vědy, jehož knihu (Rey J.: Jak se dívat na tanec, 1947, Vyšehrad, Praha) vřele doporučuji k přečtení každému, kdo se o tanec zajímá.