Můžeme tedy uzavřít, pane, že je vskutku málo rozumných baletů; že je tanec krásnou sochou roztomile formovanou, jež vyniká jak obrysy, tak půvabným a ušlechtilým postojem, jíž však chybí duše. Znalci se na ni dívají týmaž očima jako Pygmalion, když rozjímal nad svým dílem. A jako on si vroucně přejí a vroucně žádají, aby ji oživil cit, osvítil génius, aby uměla mluvit.
J. G. Noverre, Listy o tancích a baletech, 1760
Ještě než se pustím do mentorování na adresu české scény starého tance, kritizování každého jednoho jejího člena a všech dohromady, a než si tady vyliju frustraci nad nepěknou úrovní starého tancování u nás, ještě předtím bych byl rád, abychom si zkusili v hlavě trochu srovnat, co a jak. Jak se to má se starými tanci a co by se vlastně pod tímto pojmem mělo skrývat. Ze starého tance u nás se už dávno stala věc na slunné sobotní odpoledne, k pivu a párkům na dlážděném náměstí nějakého maloměsta, kterému se naneštěstí udělala potřeba uspořádat městské slavnosti historické nudy a kýče.
Stále u nás panuje přesvědčení, že studium pramenů je věc velmi obtížná a časově náročná. V následujících několika článcích si dovolím přispět něco málo k všeobecnému teoretickému povědomí o tanci, abych tak podepřel smělou tezi, že přemýšlet o tanci nebolí, a že občas si něco o tanci přečíst možná není nezdravé pro náš taneční vývoj.
Hned na začátku se budeme muset smířit s myšlenkou, že tanec se ještě nikomu nepovedlo nějak rozumně ohraničit, natož definovat. Jak říká americká choreografka Mia Michaels – tanec je široký deštník, pod který se schová ledacos. Já k tomu ještě dodávám, že má navíc potrhané okraje, několik děr a občas do něj zatéká na překvapivých místech. Pokusit se pojmout do krátké definice celý ten široký soubor uměleckých, společenských, kulturních a rituálních aktivit je věc vpravdě odvážná a není divu, že neuspěl zatím nikdo, kdo se o to snažil. Například moje oblíbená definice tance pochází z pera P. Rameaua, tanečního mistra španělské královny v 18. století, který napsal že „Tanec není nic víc než znát, jak ohýbat a napínat kolena ve správný čas“ ((Le Maître à Danser, 1725, Paris.)), kterážto definice, ačkoliv je v ní hodně pravdy, je přeci jen poněkud nejasná a nebude asi vyhovovat úplně ve všech případech. Dalších definic samozřejmě bylo napsáno veliké množství, ale nám pro teď bude stačit ten jeden svrchu uvedený příklad. Co tedy s tím? Jak zařadit tanec obecně a starý tanec zvlášť?
Jsem přesvědčen, že ačkoli pokusy o definování tance by byly určitě marné a možná i zbytečné, existují přesto znaky, podle kterých se tanec dá poznat a zařadit a které v sobě taneční kus vždy alespoň z části obsahuje. Tak jako židle má často opěradlo (ale nemusí ho mít vždy), většinou čtyři nohy (méně často pak mnoho až nula, obecně řečeno malé kladné číslo), sedátko (to má ale opravdu skoro vždy) a obvykle se na ní sedává (ale taky ne ve všech případech), tak i tanec má nějaké obvyklé znaky podle kterých se dá docela často a docela dobře poznat. Později uvidíme, že u starého tance je celá věc poněkud zjednodušena, protože některé znaky obsahovat dokonce musí.
Tanec je lidský projev (například včelí tanec je pouze obrazné vyjádření), který zahrnuje pohyb, a to včetně pohybu dočasně zastaveného, tedy klidu. Často je prováděný pohyb rytmický (v jakémkoli smyslu tohoto slova) a většinou se také tančí za doprovodu hudby. Pokud jde o tanec společenský, jedná se o formu společenské interakce. Pokud se tanec provádí pro podívanou, tedy před publikem, jedná se zároveň též o můzické umění a tím pádem nám jde i o estetický účinek. V případě starých tanců dochází potom k paradoxní situaci, kdy drtivá většína dochovaných choreografií byla míněna jako společenské tance, ale v dnešní době je tančena převážně na pódiu pro podívanou, a tedy jako umělecký počin. A z toho vyplývá jistá část nedorozumění, problémů a nechuti ke starým tancům – dokonce i mezi tanečníky starého tance.
Úvod máme za sebou a příště si povíme něco o specifických znacích starého tance, o tom co ho z ostatního tance vyděluje a co z toho vyplývá. Pokud by ale někoho z ctěných čtenářů napadlo nějaké téma, čemu jsem se zapomněl věnovat a o čem bych měl psát příště, dejte mi to prosím vědět v diskuzi.
—David „Bídák“ Biedermann
Moc líbí úvod. Jen tak dál a držím palce.
nesouhlasím že tanec musí být nutně pouze lidský projev. Podívej se na rajky nebo si přečti Portmanna. Tanec jako estetizující nebo erotizující nebo ritualizující pohyb, to vše se netýká jen lidí ;-)
Spousta textu a malo informace, zda se Davide, ze te nakazili nejaci humanisti, :).
Dle meho: Tanec = koordinovany pohyb.
Jaroslav – ano, na to existuje spousta názorů – v podstatě záleží jenom jak si to zavedeš.
Xen – Psaní je taky koordinovaný pohyb… Já ti půjčím toho Reimosera – ten má o tom celou kapitolu. A o tom, co píše Jaroslav koneckonců taky.
Xen: Jj, humanistická nákaza. Děsně nebezpečná. V pokročilém stádiu se projevuje šedesáti stránkami bezduchých plků a říká se tomu diplomka ;-)
Tanec = koordinovaný pohyb… no, mimo jiné i to, ale kromě toho má další specifika – jaký je třeba rozdíl mezi chůzí a tancem, když obojí je koordinovaný pohyb? Nebo to znamená, že když jdu ráno pro rohlíky, tak tancuju? Nemůžeš mezi to dát rovnítko, není to totéž.
Jaroslav: záleží na úhlu pohledu… Myslím, že jeden z hlavních rozdílů je v tom, že „lidský“ tanec je mnohem komplexnější aktivita, obvykle zahrnuje víc aspektů než jen „estetizující nebo erotizující nebo ritualizující pohyb“.
On i šerm vyžaduje nějakou koordinaci, viď, Xene…
Tanec je skutečně komplexní aktivita, jak píše Julča, ale co se mě týče hlavním rysem je opravdu to, že je záměrně estetizovaný, a to za účelem vyjádření. Je celkem jedno čeho, jestli pocitu, názoru nebo hudby. Ale ta intence je tam strašně důležitá, protože naprosto stejné pohyby můžou fungovat úplně jinak, když je uděláme s jiným záměrem a v jiném kontextu.
Takže v předposledním odstavci, Davide, trochu mícháš jablka a hrušky. O estetický účinek jde lidem často i u společenského tance (to je právě ta estetizovaná komunikace v nejčistší podobě, kde jsou obě složky zhruba vyrovnané). Proto ti spolu lidi někdy radši zatancujou, než aby si vyměnili telegram.
Navíc publikum máš u tance skoro vždycky, pokud si odmyslíme vlnění se doma ve sprchovém koutě (které ale leckdo dělá pro publikum imaginární, které funguje skoro stejně, jen je idealizované). Takže opatrně s těmi vymezeními.
Skoro si říkám, že by sis, hele, měl přečíst moji disertaci. Škoda, že jsem ji ještě nenapsal… O:)
O estetický účinek jde lidem často ale zdaleka ne vždy a zdaleka ne primárně. Ty už jsi ovlivněn tancováním a divadlem, ale drtivá většina lidí ti řekne že tanec je pro ně sex ve stoje a hotovo. Čímž se obloukem vracíme k té intenci.
A co se týče toho publika – ne každý, kdo se na tebe dívá, je hned publikum. Sorry, lidi u stolu na bále v Lucerně sledující s pivem v ruce vlnící se dav prostě nejsou publikum. Taky intence.
A tvojí disertaci si přečtu, až jí napíšeš. Ale… divadlo je něco jiného než tanec, taky bacha na to. Kdyby to bylo to samé, jejda to bychom to měli o moc jednodušší.
Každopádně, zrovna v tomhle bych tu nerad šel moc do hloubky, jinak začnu znít jak skripta. Až budeš v Praze, navrhuji disputaci u čaje nebo whisky… takže máš poslední slovo pokud chceš.
Hmm… tak to by mě zajímalo, jak vnímáš rozdíl mezi divákem a publikem. Pro mě ty pivní strejcové v Lucerně rozhodně publikum jsou.
Divadlo je taky širokej deštník. A ta nejobecnější a nejkrásnější definice je taková, že v divadle musí bejt jeden, co něco hraje tomu druhýmu, a ten druhej se na to dívá a tu hru přijímá a sdílí. Definice Osolsoběho, takové pěkné převedení Zicha, říká v podstatě to samé tak, že divadlo je komunikace komunikací o komunikaci. Tanec je taky forma komunikace. Dá se jí komunikovat i o komunikaci. Takže dost často ten taneční deštník zakrejvá s divadelním společnou plochu.
A co se sexu týče, ano, posuta lidí to tak vnímá, ale nejde to brát jako definici, to je síš takové lidová metonymie. Od sexu ve stoje se tanec liší právě tím, že u něj nejde o sex, ale o komunikaci chutě na sex. Řekněme. Která je nějak estetizovná a rytmizovaná, čímž se liší od kousání do ucha, hlazení stehen a žmoulání bradavek.
Navrhuju disuptaci u čaje AND whisky.
Podle mě se na společenský tanec, tak jak ten termín chápu, skoro vždy někdo kouká/koukal. V nejposlednější vesnici na hasičském či jiném bále se i ti pivní dědkové koukají, když někdo začne tančit (a nikoli se jen pohybovat s partnerem).
To vypadá, že spíš zamluvím stůl v hospodě, hm?
Michal Medvěd – Mám za to, že rozdíl mezi publikem a „nezúčastněným divákem“ je především v tom, jak tanečník/tanečnice vnímá, pro koho vlastně tančí. Pokud zůstaneme na tom maturitním plese v Lucerně, tak ten samý párek maturantů může v jeden okamžik pln trémy vystupavat se svým předtančením před publikem, aby se o několik málo chvil později to samé publikum proměnilo v bezvýznamnou masu, ježto pro Anču a Pepu je teď důležitější si spolu trsnout jive, chachu (nebo ještě o něco později pogo). Samozřejmě situaci je možné libovolně kombinovat, komplikovat a rozvíjet – kdoví, třeba se Pepa snaží Anču sbalit a během předtančení se předvádí víc před ní než před diváctvem. Nebo možná Anča při společném pogování pokukuje po Vencovi u třetíko stolku vlevo, a ten inertní dav pro ní tedy není zas tak inertní… :)
bidak – Zdá se, že valná většina příspěvků v diskuzi se týká komunikace v tanci, sexu v tanci, případně komunikace o sexu v tanci – mohlo by to být zajímavé téma na další článek, každopádně živá diskuse pod článkem zaručena :D
Lada – jasně, tanečníka rozhodně ovlivňuje, jak vnímá své diváky (nebo publikum, to rozlišení jsem pořád nepochopil ;). Z tohohle pohledu může ale někdo úplně stejně vnímat plné hlediště v Národním jako šest pivních strejců na zábradlí. Ano, jedna věc je, jak publikum (diváci?) vnímá (nebo nevnímá) tanec, druhá, jak tanečník vnímá nebo nevnímá publikum (diváky). Ale to rozlišení fakt furt ne a ne pobrat.
Hm, no tyhle dva pojmy (divaci vs. publikum) jsi zminil az ty, David mluvil o tom „kdo se diva“, a pokud mohu soudit myslel to tak, ze kdo na neco kouka, jeste to nemusi „videt“, podobne jako rozlisujeme mezi „slysim“ a „posloucham“. Jenom v te oblasti zrakoveho vnimani pro to nemame tak presne vymezene pojmy.
Zatím nejrozumější „definici“ tance jsem slyšela od Honzy Tománka, týkalo se to tedy především společenského tance, ale myslím, že je aplikovatelná i na řadu jiných druhů (i když samozřejmě ne na všechny). Tanec = kontrolovaný pohyb těžiště v prostoru. Když se snažím o taneční chůzi vypadá to trochu jinak, než když jdu pro rohlíky, protože se snažím vnímat, co vlastně dělám, jak přenáším váhu, na kterou část chodidla šlapu a jak, jaký je rozdíl, když totéž udělám s nohou napnutou nebo uvolněnou atd… Když jdu pro rohlíky, myslim na to, co koupim a na tohle všechno většinou kašlu. Další věcí je to, že u tance mám v hlavě často nějaký obraz toho pohybu, který se snažím realizovat, pohyb je vedený od začátku až do konce, zatímco když dobíhám autobus nepřemýšlím nad tím, jak ten běh má vypadat.
Lada: Aha, já myslel, že ten, kdo se dívá, se aktivně dívá. Mno. Davide?
Lenka: Co bojová umění? Šerm? Tai-chi? Sportovní gymnastika? Prostná? Tam se přece taky kontriluje těžiště v pohybu a snaží o nějakou vedenou formu…
No hele, asi proto ta definice byla v úvozovkách…
Jinak jojo, ne každý se dívá „aktivně“, je to zhruba tak, ale třeba jedna důležitá věc je hranice mezi divákem a tanečníkem a pak vztah který se tam tvoří. Jak říkám nechci tady do toho jít příliš hluboko (není to účel článku) a taky nechci aby z toho byla debata mezi námi hochy z mokré čtvrti a aby se tady spíš vyjadřovali ostatní.
Ahoj Lenko, zajímalo by mě, jak a nakolik vnímáš společenský tanec jako umění a nakolik jako křížence mezi zábavou a řemeslem, případně úplně jinak… a proč.
Michal: Uvozovky byly vysvětleny správně (děkuji). S těmi prvními třemi okruhy nemám zkušenost pražádnou, do toho se nemíchám. Co se týká gymnastiky a prostných, obávám se,že to jsou zrovna dvě kategorie, které se s tancem poměrně často prolínají (hvězdy, provazy rozštěpy… to najdeš tam i tam), netroufla bych si tady vymezovat nějakou ostrou hranici, co patří kam. Kadopádně souhlasím s tím, že „kontrolovaný pohyb těžiště v prostoru“ je potřeba i u jiných aktivit. Tam se pak nabízí ta estetika, ale nemyslím si, že by estetická funkce byla u tance pokaždé primární, tudíž bych ji nedávala do „obecné definice tance“ (která stejně asi není možná).
bidak: Záleží jaký společenský tanec myslíš. Pokud tančí sólový pár (který opravdu umí tancovat) před publikem, vnímám to jako umění. Společenský tanec jako řemeslo si umím představit pouze v případě tanečních mistrů a choreografů, ale i tak se mi to spojení slov moc nelíbí. Pro mě osobně je tanec zábavou, léčbou všech neduhů, rozptýlením, prostředkem vyjádření, nástrojem komunikace, a když to alespoň trošku potěší někoho kolem a má z toho nějaký ten „estetický“ zážitek, tím líp…
Tak jsem nad tim znovu premyslela, co je to ten tanec, a dospela jsem k zaveru – zatim nijak vybrousenemu, ze pro tanec je definujici prave vztah k hudbe (ktery David ve svem clanku zminuje, ale nijak nerozviji). Myslim, ze tanec je proste „hudebni“ pohyb. Nebo jinak – cim vic je pohyb „hudebni“, tim vic je to tanec. Proto se taky tak casto na hudbu (at uz jakoukoli) provozuje. A proto v nem plati i stejne, nebo hodne podobne zakonitosti – rytmus, tempo, nalada, „barva“, … Dokonce si myslim, ze provozovani nebo sledovani tance a provozovani nebo poslech hudby bude v nasem mozku aktovovat podobna centra, ale to je jenom moje hypoteza… nemate nekdo k zapujceni mensi prenosny tomograf?
To s tím tomografem by mě fakt zajímalo!
Za sebe můžu dodat jen, že většina toho, co se tady ve Frankreichu prezentuje jako současný tanec (celkem jsem viděl pět vystoupení), byla bez muziky. To je peklo všech těch univerzálních definic. Vždycky s vaničkou vylejeme i nějaké to dítě…
[…] Jak se dívat na starý tanec? (1) […]
Jo. No to uz mi vytknul i David. Ze tanec muze byt (a moderni tanec taky casto je) bez muziky. Nojo, asi jsem to nenapsala uplne srozumitelne. Ja netvrdim, ze tanec nemuze byt bez hudby, jen tak, potichu. Jasne ze muze.
To co tvrdim je, ze tanec obsahuje urcity hudebni rozmer uz sam v sobe. Strasne spatne se to vysvetluje, ponevadz dodneska vlastne nikdo nevi, co to hudba je a odkud se vzala. A k cemu je nam dobra. Ale jsem presvedcena, ze hudba a tanec maji stejny zaklad. Vyrustaji ze stejne potreby sdelovat neco, co se neda sdelit slovy, naladu, emoce, a jeste neco navic… Akorat k tomu pouzivaji kazdy jine prostredky…
No vida, to jsi vlastně obloukem u mojí definice, akorát tomu říkáš trochu jinak ;) Že je to prostředek vyjádření, na tom se snad shodneme všichni (to, že tam ten rozměr někdy chybí, je fakt, ale v tom případě se z toh stává mechanické šoupání nohama nebo taneční vystoupení historického souboru a jsem ochoten to z tance vyřadit), stejně jako muzika je to něco estetizovaného (estetizovaný pohyb vs. estetizovaný zvuk) a důležitá je u obou forem vyjádření výrazná rytmizace (tak se podle mě liší tanec od phybového divadla a pantomimy, i když se můžou překrýt). Stejně jako hudba je rytmizovaný zvuk definovaný výškou a barvou (řekněme), tanec je rytmizovaný pohyb definovaný rozsahem a kvalitou (nějaký ty Labanovy principy, šmidli pidli). Který teda slouží k vyjádření, jak jsme se dohodli.
To se mi líbí.
;)
S tim rytmem bych byl opatrny, slysel jsem (tedy neověřená informace), ze napr. domorodi australane maji nerytmickou hudbu, tak bych i cekal, ze jejich tanec na tom bude podobne. Ja take navic obcas tancim nebo se o to snazim a rytmus to moc nema, :)
A k tomu prostredku vyjadreni. Obcas tancim se Zitou a nevnimam to vubec jako prostredek vyjadreni – jde o radost z pohybu a vzajemne vnimani. A ten rytmus tam take moc neni i kdyz poslouchame nejakou hudbu. Presto kdyz se naladime, tak to vnimam jako sve nejlepsi tanecni vykony – jen to nikdo nevidi.
Nekdy take muzu tancit jen sam pro sebe.
Ted me napadlo jedno slovo misto rytmicky – harmocnicky.
Jasne, ono staci zustat v Evrope, takove gregorianske choraly a vubec cirkevni hudba az do nejakeho 15. stoleti taky nejsou rytmicke (v takovem slova smyslu, jak to chapeme dnes, cvak-cvak-cvak-cvak podle metronomu). Coz ale neznamena, ze jsou zcela nerytmicke – ono definovat rytmus taky neni tak jednoduche. V co nejsirsi definici by se asi dalo rict, ze je to nejake vicemene pravidelne opakovani neceho. Pricemz to vicemene je dulezitejsi nez by se mohlo zdat: je to prave ono, ktere dela hudbu hudbou a diky kteremu se treba hudba v MIDI formatu neda poslouchat. A v cem je nejspis ten prostredek vyjadreni.
Protoze si nemyslim, ze kdyz poskakuju v obyvaku nebo si zpivam doma v koupelne, a nikdo to (doufam) neslysi, neni to vyjadreni. Vyjadruju se sama pro sebe, copak to neni take dulezite?
A harmonicky je dobre slovo :)
Tak, Lada to všechno řekla za mě O:) Ono člověk nemusí někdy vjadřovat víc než tu radost z pohybu, že. A může ji vyjadřovat jen sám pro sebe. A od radosti s hraní pingpongu se Zitou se to liší právě tím, že je to záměrně estetizované. S tím rytmem je to vážně trochu na hraně, když tak na to koukám zpětně. Ale já jsem nikdy takový to vlnění od nikud nikam za tanec moc nepovažoval O:) A kontaktní improvizace už je pro mě na hranici tance, možná za hranicí… Co pro vás?
Ale harmonický s sebou nese moc kladných konotací, to se mi vůbec nelíbí. To je tak možná Tai-či a Aikido.