Francouzská měšťanka na sklonku 16. století, farská služebná z města Langres, oblékla šaty ze silného lněného plátna. Modrošedá barva odpovídá tónům, kterých lze dosáhnout použitím Borytu barvířského, látku jsme ale pořídili hotovou.
Šněrování v přední části živůtku umožňuje zavázat jej bez pomoci dalšího člověka. Následující vrstvu tvoří korzet, jehož výztuže vyhovují dobovým ideálům krásy. V tomto případě však nejsou módní požadavky dovedeny k dokonalosti, měšťanka musí být nejen krásná, ale zároveň musí být schopna ve svém oblečení pracovat. Korzet má vázání na zádech, na rozdíl od svrchních šatů si jej tedy žena sama obléknout nemůže. Pod korzetem, případně i na něm, lze nosit punt – zmenšenou variantu okruží. Poslední vrstvou je bílá lněná košile.
U obyčejných lidí se s tehdy oblíbenými sofistikovanými výztužemi sukní setkáváme spíše výjimečně, znovu je zde hlavním důvodem požadavek volného pohybu. Naše měšťanka si přesto přeje být půvabná, a proto má pod barevnou spodní sukní ještě další spodničku, čímž se silueta blíží oblíbenému kuželovitému tvaru. Spodní bílá sukně pod sebou skrývá šité punčochy a zřejmě také renesanční spodní prádlo o jehož podobě máme, bohužel, spíše nejasnou představu.
A proč šaty datujeme do roku 1589? Právě vychází první vydání Orchésographie, které napsal místní kanovník Jehan Tabourot /Thoinot Arbeau.
– Nastříhala, ušila, vyšila, oblékla a napsala Jana Válková, mohutně radila Veronika Kulová a v neposlední řadě děkujeme chytrým knihám, především Janet Arnold “Patterns of Fashion: The cut and construction of clothes for men and women c1560 – 1620″.
Jani, ježiš! Červenám se za reklamu za radění!!! :-)
těšilo nás, přijďte zas;-)