Škrobené čepce těžko snášejí vlhké počasí. V dešti, mlze nebo večerním oparu na pobřeží se snadno zdeformují. Je tedy svým způsobem záhada, že se právě Bretani staly neodmyslitelnou součástí všedního i slavnostního oděvu. Pro mnohé chudší ženy bylo škrobení a žehlení čepců důležitou činností, kterou v průběhu celého roku příležitostně „vyrovnávaly“ rodinný rozpočet. Za čas jako stvořený k této práci je ale považován únor, chladný a relativně suchý měsíc, který navíc předchází velkým církevním svátkům. O Velikonocích a později o Květné neděli bylo nutné předvést se v plné parádě. Nemluvě o svatbách a svatých přijímáních, která se v brzkém jaru pořádají poměrně často.
Navzdory všem moderním technologiím jsme prozatím větru a dešti neporučili a každý pořádný Cercle Celtique je pro případ slavnostního průvodu v nepříznivém počasí vybaven sadou stylových deštníků. Tam, kde je škrobení základem konstrukce čepců – jako například v Bigoudenu – se prý, když je nejhůř, nasazují igelitové sáčky.
Jak se škrobí
Pro začátek je čepec nutné dobře (a opatrně) vymáchat, abychom se zbavili škrobu z minulého kola. Pokud je potřeba ho vyprat, vyhněte se použití aviváže a pracích prášků se změkčujícími složkami. Podle tradičních postupů je možné čepec povařit v mýdlové vodě, aby byl co nejčistší. Látka se tím ale dříve opotřebuje a není-li příliš špinavý, zvolila bych něco méně drastického. Po vyprání je důležité látku dobře vymáchat v čisté vodě. V tradičním postupu může následovat naředěná modrá lázeň, která zažloutlým čepcům (pokud se to nepřežene) vrátí chladnou, sněhobílou barvu.
Většina rodin střeží svůj rodinný „recept“: řadu drobných rad a zlepšováků a více či méně tajných přísad. Bretonský čepec by měl být v každém případě běloskvoucí, proto se často používá rýžový škrob, který na rozdíl od bramborového na čepci nevytvoří žluté zabarvení. Některé postupy počítají i s přídavky bělicích prostředků, například kapkou bělidla na prádlo. Další tradiční přísady jsou: pšeničný škrob, vosk ze svíček/parafín/včelí vosk, vepřové sádlo. Nevím, neměla jsem zatím příliš času a odvahy na experimenty. Některé kusy oblečení se mohou škrobit zastudena, především pro „catiole“ ale doporučuji vařenou škrobicí lázeň.
Připravíme si škrobící lázeň uvařenou ze tří vrchovatých polévkových lžic rýžového škrobu a přibližně půl litru vody. Pokud používáme jiný škrob, u něhož hrozí žlutý barevný nádech, přidáme kapku (nepřehnat!) bělidla na prádlo.
Doporučuji postupovat stejně, jako když se vaří pudink: tedy škrob rozmíchat v hrnečku studené vody, zbytek vody uvařit v hrnci (nesmí být hliníkový!), míchat a přilít škrob. (Zde je možné přidat trošku vosku nebo půl kávové lžičky sádla, nevím, nemám vyzkoušené.) Směs přivedeme k varu a mícháme. Pozor na ruce, jakmile začne bublat, prská! Výsledný „pudink“ by měl mít pudinkovou konzistenci a měl by zprůsvitnět.
Když je škrobicí lázeň hotová, přidávám do ní trošku studené vody, aby zchladla, nebo chvilku počkám. Čepec (předem namočený v čisté vodě a vyždímaný) vymácháme ve škrobící lázni. Pozor, směs je pořád horká! Všechny části látky by se měly škrobem dobře nasáknout, u tylu je ale naopak třeba neucpat jím „očka“ v látce. Jemně vyždímáme, necháme lehce okapat, rozložíme na rovnou podložku (pozor aby nebarvila, ideální je například čistá utěrka podložená ručníkem) a necháme pomalu prosychat. Je nutné nechat čepec odpočívat několik hodin, aby se škrob mohl do látky dobře vstřebat.
Jemně vlhký čepec potom vyžehlíme a dotvarujeme jak je potřeba. Podle tradičních návodů je důležité nenechat látku uschnou úplně, suchý čepec se potom už jen těžko upravuje. „Catiole“ i „polky“ jsou ale – co se žehlení týká – naštěstí poměrně nekomplikované. Takže tu těžší část už máte v této fázi za sebou. Na závěr zlepšovák od Veroniky: aby se škrob nelepil na žehličku (musí být klasická a ne napařovací), žehlící plochu můžete potřít jádrovým mýdlem.
– Z knih Dentelles en Bretagne (Coop Breizh, 2008), Costumes de Bretagne (Palantines, 2009), Coiffes et costumes de l’ancien comté de Rennes (Éd. Breizh Hor Bro, 1979) přeložila, od bretonských babiček vyslechla, v Bretani prohlédla a v Čechách se střídavými úspěchy vyzkoušela Jana Válková.
Leave a Reply