[Apologie tance]
Capriol.
Již jsem kdysi důkladně přemítal o tom, co jste právě řekl, a také o tom, že hry a tanec jsou státem povoleny jistě odůvodněně; rozhořčilo mě tehdy, když jsem si vzpomněl, že mnozí tanec zatracovali, ba dokonce i pouhé jeho sledování odsuzovali coby zženštilé počínání nedůstojné pravého muže. Četl jsem1, že Cicero káral konsula Gabinia2 za to, že tančil. Tiberius vyhnal tanečníky z Říma3. Domitianus zbavil funkce všechny senátory, kteří se provinili tancem4. Alfonso, král Aragonu5, odsoudil Galy, protože je viděl, jak se oddávají tanečním slastem6. Tanec synů Izraele vyvolal hněv proroka Mojžíše. | fr |
Arbeau.
Za každého, kdo hanobil tanec, lze najít bezpočet jiných, kteří jej chválili a chovali v úctě. Král David tančil před Archou Úmluvy; a pokud jde o proroka Mojžíše, toho nerozhněval tanec sám o sobě, ale to, že se odehrával kolem zlatého telete a stal se tak prostředkem modloslužby. Co se týče Cicerona, ten měl křečové žíly a nateklé nohy; řka, že nerad vidí tančit ty, jenž drželi půst, odsuzoval, čeho nebyl sám mocen. Appius Claudius7 naopak při oslavách vítězství tanec schvaloval. Indiáni tancem uctívají slunce: ti, kdo cestovali do Nového světa, nám podali zprávu o tom, že se divoši dávají do tance, když vidí slunce vyjít nad obzor. Sokrates se naučil tančit od Aspasie8. Saliové9, vznešení Martovi kněží, tančili při přinášení obětí. Frygičtí Korybanti10, Lakedaimoňané11 a Kuréti12 nevyráželi do útoku proti nepříteli jinak než tančíce. Vulkán vytepal do štítu vyobrazení tance jako něco krásného.13 Musaios a Orfeus projevili přání, aby byly hymny, které složili na počest bohům, zpívány k tanci. Bakchus si třemi druhy tance podmanil Indii. Za starých časů bývalo v chrámech zvykem při zpěvu chvalozpěvů tančit a pohupovat se do rytmu, ostatně tento zvyk přežil dodnes a na některých místech ho ještě můžeme pozorovat. Pollux a Castor14 naučili tančit Kary15. Neoptolemos, syn Achilleův, naučil Kréťany tančit pyrrhický tanec, který jim měl pomoci v boji16. Epameinondas17 jej pak obratně využíval v bitevní vřavě, aby jeho vojáci pochodovali vstříc nepříteli jako jeden muž. Xenofon18 píše, že na uvítanou Kyrových vojevůdců byly pořádány tance a mumraje19. Králové a princezny si tance a mumraje poroučejí, když chtějí přijmout, pohostit a příjemně rozptýlit šlechtice z ciziny. Podobných kratochvílí se účastníme i při svatebním veselí a při obřadech připadajících na významné církevní svátky, a to i naproti odporu církevních reformátorů, kteří by ovšem při podobných příležitostech neměli dostat nic než kozlí kýtu zapečenou v těstě bez sádla20. | fr |
Capriol.
Naplňujete mne touhou učit se tanci a lituji nyní, že jsem mu nevěnoval rozpustilé21 chvíle svého života, zdá se totiž, že může člověku přinést počestné potěšení nezakalené chlípností či zhoubnými vášněmi. Vzpomínám si, že Básník zahrnul tanečníky mezi blažené, napsav v šesté knize Aeneidy,
Pars pedibus plaudunt choreas et carmina dicunt.22 | fr |
Arbeau.
Mimo toho byste mohl citovat i našeho Pána kárajícího (ve svatém Matouši 11 a svatém Lukáši 7) farizeje pro jejich zatvrzelost a zlou krev: „Pískali jsme vám, a netančili jste.“23 Víte, teď se musíte se zachovat jako Demetrios24, odpůrce tance, který se po zhlédnutí mumraje znázorňujícího zamilovaného Marta a Venuši vyznal, že právě viděl nejkrásnější věc na světě25. Jelikož jste hudebník a tanec se odvozuje od hudby, jednoho ze sedmi svobodných umění, a od změn v ní, své nedostatky rychle doženete. | fr |
Capriol.
Žádám vás tedy, abyste mě v těchto věcech vzdělal, pane Arbeau, neboť vím, že i vy sám jste hudebník a v mládí jste si získal pověst dobrého, velmi obratného a vpravdě křepkého tanečníka. | fr |
- Následující apologie tance v mnoha bodech vychází z Lukianova spisu De Saltatione (O tanci). Lukianos byl řecký řečník, filosoficky laděný spisovatel a satirik druhého století n. l., který se ve svém spise z epikurejských filosofických pozic ostře staví proti všem kritikům tanečního umění. Při čtení následujícího Arbeauova výkladu (nebo spíše Arbeauova převyprávění Lukianova výkladu) musíme mít ovšem na paměti, že Lukianos se věnuje výhradně pantomimu. Hranice mezi pantomimem a tancem je sice tenká a prostupná, pro nás je ale zásadní jedno: pantomimus je ryze scénická forma, zatímco Arbeau se věnuje převážně společenskému tanci. Je to jeden z příkladů, ve kterých se ukazuje, jak málo Arbeau mezi tancem společenským a scénickým rozlišuje a s jakou mírou volnosti nakládá s antickým odkazem. [zpět]
- Aulus Gabinius, římský generál, tribun lidu a konzul prvního století př. n. l., významná postava politiky pozdní republiky. Cicero v různých spisech opakovaně kritizuje jeho zhýralý život a zpustlé mravy. [zpět]
- Císař Tiberius Augustus vydal roku 23 n. l. zákon, kterým vypověděl z Itálie herce pantomimu. [zpět]
- Zde Arbeau vychází zřejmě ze Suetoniových Životopisů dvanácti císařů. V životopise Domitiana 8, 3 stojí: „Když převzal starost o nápravu mravů, zarazil zlozvyk, aby si v divadle mohl kdekdo sedat na jezdecká místa. Hanopisy šířené mezi lid, v nichž byli napadáni přední mužové a ženy, potlačil, a to ne bez potupy pro jejich původce. Jistého muže kvestorské důstojnosti vyloučil ze senátu pro jeho zálibu v mimice a tanci (v orig.: gesticulandi saltantique studio, překlad E. Stehlíková).“ I tady se zřejmě jedná o pantomimus. [zpět]
- Bohužel se nepodařilo vypátrat, kterého z pěti Alfonsů Aragonských má Arbeau na mysli. [zpět]
- Je pozoruhodné, jak jsou si renesanční filipiky proti tanci podobné po celé Evropě. Posedlost argumentací antickými precedenty a dostupnost stejných pramenů vede místy k téměř totožným textům. Ve spisu Jana Thadea Meziříčského Vysvětlení o stavu manželském artikulí některých, jako o původu, příčinách, požehnání a kříži stavu manželského z roku 1605 čteme následující věty: „Tiberius císař všecky tanečníky z Říma vyhnal. A Alfonsus král slyšíc jednoho schvalujícího tanec, že prý k občerstvení mysli a obveselení člověka sloužil, posměšně odpověděl: Tanečník, prý, od nemoudrého ničím jiným se nedělí, než že onen, pokud skáče, tento, dokud živ jest, nemoudrý jest.“ (Přepis in: Zíbrt, Čeněk: Jak se kdy v Čechách tancovalo, Praha 1895, str. 94.) [zpět]
- Opět se nedaří zjistit, o kterém z mnoha nositelů tohoto jména Arbeau hovoří. [zpět]
- Aspasia z Milétu, družka Perikla, všeobecně vzdělaná žena, která se stýkala mimo jiné i se Sokratem, zmínku o ní najdeme v dílech Platona, Aristofana i Xenofonta. Nezaměňovat s peripatetickým filosofem prvního století n. l. Aspasiem, autorem komentářů k Aristotelovi. [zpět]
- Starořímské kněžské kolegium. V tomto případě tzv. palatinští saliové, dvanáctičlenný sbor složený ze zástupců význačných rodin. Na začátku a na konci tradičního válečného období, tedy v březnu a v říjnu, tančili oblečeni po starobylém vojenském způsobu v průvodu městem tanec zvaný tripudium. Jméno saliové je zřejmě odvozeno od slovesa salire, tedy křepčiti. [zpět]
- Démoni tvořící průvod Kybely a Attida. Na počest bohyně provozovali extatické tance ve zbroji a se zbraněmi. [zpět]
- Tedy Sparťané. Ve Spartě byly válečné tance běžnou součástí života. [zpět]
- Horští démoni z Kréty, kteří svým hlukem zachránili malého Dia před Kronovou obžerností. Obdoba Korybantů spojovaná s krétskou variantou Kybely Rheou. [zpět]
- „Zde zase Salie v tanci a Luperky vytepal nahé, / čepice s vlněnou stužkou a spadlé z oblohy štíty.“ Aeneis VIII, 663, přel. O. Vaňorný. [zpět]
- Dioskúrové bývají některými považováni za původce řeckých válečných tanců vůbec. [zpět]
- edy obyvatele Karie v Malé Asii. „Sparťané, kteří jsou patrně z Řeků nejschopnější, si počínají ve všem ve shodě se zásadami Múz, a to až po sám boj za doprovodu flétny, v rytmu a v dobře uspořádaném šiku, a to od doby, kdy se od Kastora a Polydeuka naučili karyatickému tanci (takový druh tance, který byl vyučován v lakónských Karách). Flétna udává Sparťanům i první znamení k bitvě. A právě proto, že jim velela hudba, všechny přemáhali.“ Lukianos, O tanci 10, přel. A. Sarkissian. [zpět]
- Neoptolemovo alternativní jméno je Pyrrhos, bývá tedy někdy považován za původce tohoto tance. Můžeme předpokládat, že Arbeau opět vychází z Lukiana: „Ale mohu vyjmenovat i mnoho dalších héróů, kteří jsou vycvičení ve stejných dovednostech a kteří udělali z té činnosti umění. Za nadaného považuji Neoptolema, syna Achilleova, který převelice vynikl v umění tance a dal mu nejkrásnější podobu. Byl podle něj nazván pyrrhichion. Když tohle nadání Achilleus u dítěte rozpoznával, radoval se z toho snad více nežli z jeho krásy či dalších jeho schopností. A tak si jeho tanec podmanil i Ílion, do té doby nedobytné, a rozvrátil je do základů.“ Lukianos, O tanci 9, přel. A. Sarkissian. O Neoptolemově pyrrhickém tanci se zmiňuje například i Euripides v Andromaše, verš 1135, v českém překladu Jaroslava Krále ovšem tuto spojitost nenajdeme: „Děsivou skočnou byl bys vidět křepčit synka, / jak střelám uhýbal!“ [zpět]
- Thébský vojevůdce čtvrtého století př. n. l., výrazně se podílel na pádu vojenské hegemonie Sparty. Cornelius Nepos o něm píše, že byl všestranně vzdělán, mimo jiné i v tanci, zároveň ale předesílá, že on to neschvaluje: „Než budeme psát o tomto muži, je třeba připomenout čtenářům, aby cizí zvyky nesrovnávali se svými a aby se nedomnívali, že ty, které jim přijdou nedůstojné, byly stejně posuzovány i u ostatních. Vždyť víme, že hudba se podle našich zvyků nehodí k předním mužům a tanec je pokládán za špatný zlozvyk.“ (Cornelius Nepos, De exellentibus ducibus exterarum gentium [online], Epameinondas 1, přeložil Jan Ctibor, dostupné na WWW). Výrazně inovoval řeckou vojenskou taktiku, především bitevní formace. Nepředstavujme si v tomto případě pod válečnými tanci nic jiného než pochod ve formacích, který Arbeau z pro nás ne zcela pochopitelných důvodů zahrnuje do tanečního umění – dále je mu dokonce věnována samostatná kapitola. [zpět]
- Řecký historik čtvrtého století př. n. l., účastnil se jako žoldnéř nástupnické války v Persii pod velením perského prince Kyra mladšího. [zpět]
- Zřejmě se jedná o následující kouzelnou pasáž: „Když vykonali úlitbu a zapěli slavnostní píseň, povstali nejprve Thrákové a za zvuků flétny zatančili se zbraněmi. Lehce vyskakovali do výše a mávali meči. Nakonec jeden druhého mečem udeřil, takže všichni mysleli, že toho muže zasáhl. Zasažený předstíral, že padl, a Paflagonové vykřikli. Vítěz sebral zbraně svého druha a odcházel zpívaje píseň na počest Sitalkovu. Ostatní Thrákové druhého odnesli, jako by byl mrtev, nic však se mu nestalo. / Nato vystoupili Ainiánští a Magnétové a tančili se zbraněmi takzvanou karpaji. Karpaia se tanči tak, že jeden tanečník zbraně odloží a zasévá a pohání spřežení. Často se ohlíží, jako by se bál. Potom se přiblíží loupežník. Jakmile ho oráč spatří, popadne zbraně a o spřežení s ním bojuje. Tak tančili v rytmu za zvuků flétny. Nakonec loupežník muže sváže a spřežení odvede. Někdy však i oráč sváže lupiče. Potom ho zapřáhne s rukama dozadu svázanýma vedle volů a pohání ho. / Dále pak vystoupil jeden Mýs maje na každé ruce jeden štít a tančil, brzy jako by bojoval se dvěma protivníky, brzy zase, jako by se dvěma štíty bránil jednomu, pak se opět točil dokola a dělal se štíty přemety, takže byla radost se na něj dívat. Nakonec tančil po perském způsobu, tloukl štíty o sebe, klesal do dřepu a zase vyskakoval, to všechno do taktu za doprovodu flétny. / Potom vystoupili Mantinejští a někteří další z Arkaďanů odění ve zbroj co nejkrásnější a kráčeli za doprovodu flétny v taktu podél bojového tance, zpívali paián a tančili jako při procesích k chrámům bohů. Přihlížející Paflagoni se velice divili, že se všechny tance konají se zbraněmi. Když Mýs viděl, jak žasnou, domluvil se s jedním Arkaďanem a přivedl zajatou tanečnici, kterou ustrojil co nejkrásněji a dal jí lehký štít. Zatančila velice svižně ohnivý tanec pyrrhiché. Strhl se ohromný potlesk a Paflagonové se ptali, zda v řadách Řeků bojují i ženy. Řekové odpověděli, že právě ony zahnaly krále z tábora na útěk. Tím vystoupením noc skončila.“ Xenofon: Anabaze 6, 1, 5-13, přel. Jaroslav Šonka. [zpět]
- Popis podivného pokrmu je i ve francouzštině kostrbatý. Zřejmě proto, že výsledný recept má být zcela nepoživatelný – nemaštěné těsto při pečení dosáhne tvrdosti daleko přesahující možnosti lidských zubů. [zpět]
- Arbeau zde používá výraz heures gaillardes. Ačkoliv je jinde v textu gaillarde překládáno důsledně jako křepký (bývá spojováno především s osobami a nese v sobě pozitivní konotace), kontext tohoto odstavce si vynutil nedokonalé řešení ad hoc. [zpět]
- „Jiní s dupotem tančí a přitom zpívají písně.” Vergilius, Aeneis VI, 644, přel. O. Vaňorný. [zpět]
- Matouš 11, 17. [zpět]
- Míněn kynický filosof. Žil za vlády Caliguly a Nerona. Seneka jej považoval za vzor ctností. [zpět]
- „A to prý zažil Démétrios Kynikos. I on posuzuje taneční umění stejně jako ty. Tvrdí, že tanečník je pro flétnu, píšťaly a ostatní zvuky něco nadbytečného, sám drama o nic neobohacuje, pohybuje se beze slova, zbytečným a marným pohybem a nedává mu žádný smysl. Lidé jsou však u vytržení nad syrským kostýmem a nádhernou maskou, nad flétnou, drnkáním a lahodným hlasem pěvců. Zdobit se tím vším není věru žádná tanečníkova zásluha. Jeden slavný herec v době Neronově, nijak hloupý, jak říkají, a vynikal v paměti historie (pokud kdy vůbec někdo) i krásou pohybu, požádal Démétria o podle mne velice rozumnou službu: aby se naň podíval, jak tančí, a pak teprve ho odsuzoval. A podrobil se tomu předvést se bez doprovodu flétny a zpěvů. Potom provedl tohle: za mlčení bubeníků, flétnistů a pokynů chóru jen on sám zatančil o smilstvu Afrodíty a Área, předvedl Hélia a Héfaista, jak jim připravoval nástrahy, je oba, Afrodítu a Área v poutech, toho, který je chytal, a všechny bohy stojící okolo, Afrodítu, kterak se stydí, dopadeného Área, jak úpěnlivě prosí, a vše, co k tomu příběhu patří. A tak se Démétrios převelice zaradoval nad tím, co se před ním odehrávalo, a věnoval tanečníkovi tuhle nesmírnou chválu: „Člověče, vždyť já slyším, co hraješ! Nejen že to vidím, nýbrž se mi zdá, že svýma rukama přímo mluvíš!“. Lukianos, O tanci 63, přel. A. Sarkissian. [zpět]
Komentáře